|
15. setkání VSJ - Klokočůvek 19.-21.7.2019 Poslední aktualizace: 12.12.2019
Přátelé, čas letí jak rozmotaná trojka pod plným plynem. Na VSJ počítadle se objevuje číslovka patnáct, kolik kilometru jsme společně natočili? Kolik to bylo projetých zatáček pod plným plynem? Kolik to bylo pádů, defektů pneu a skřípnutých duší v ráfku? Kolik to bylo rozborek karburátorů, či zadřených ložisek na klice, nebo jen výměna lanek a svíček? Kolik to bylo přidušených cyklistů v tuberáckých kopcích? Kolikrát se roztlačovala něčí motorka, neb stačilo vyndat hadr ze sání anebo seřídit zapalování? Kolikrát se někdo rozjel se zavřeným kohoutem od nádrže? Kdo slyšel o tlačítku, které funguje jako: "snižovač výkonu"?! Kolikrát jsi projel VSJ bránou, kolik bylo motocyklů na brněnském okruhu? Kolik bylo piv kolem bazénu? Kolik míst a zajímavých lidí jsi potkal, kdo nás opustil a kdo se k nám přidal? Otázek, resp. vzpomínek je nespočetně a nelze je všechny vyjmenovat. Celé to vytváří pomyslnou patinu s přívlastkem dávných a nedávných vzpomínek v každém z nás...
Přípravy začaly na podzim 2018 projetím trasy, plány byly velkolepé až do okamžiku, kdy v únoru zazvonil telefon...nikdo tomu nechtěl věřit. Jedno však bylo jisté, že patnácté setkání nebude ve Starém Týně, ale v 330 km dále na východ. Ano, Klokočůvek byl vybrán jako nejlepší možné řešení pro jubilejní setkání VSJ v roce 2019. Nové místo bylo nalezeno a následně odsouhlaseno již v dubnu téhož roku, tedy dva měsíce od události, která změnila zavedenou představu o tom, kde se bude konat každoroční letní setkání VSJ. Nejdůležitější rozhodnutí o pokračovaní a konání setkání v témže roce, tedy padlo. V ten samý okamžik však čelíme faktu, že bude potřeba několik věcí vyřešit, včetně těch zásadních. Jako jsou finance a jak dopravit materiál na nové místo určení.
Do této doby, bylo vše jako podium a brána uskladněno ve Starém Týně. Podium naštěstí odpadá, nový kemp jím disponuje. S bránou je to však horší, nechce se nám ničit 11 let utvářenou týneckou patinu a rozhodujeme se vyrobit zcela nové brány. Musí být větší, tak aby projela i větší dodávka nebo sanitka, lépe smontovatelná, pevnější a samozřejmě musí vypadat lépe. Se stavbou konstrukce se začalo již začátkem května 2019, poté byla převezena a opláštěná bílým sololitem. Byly vyrobeny nové nálepky jejich instalace, resp. lepení probíhalo již v červenci o den dříve, před začátkem srazu a to přímo v areálu kempu.
Jedna parta má na starosti lepení nálepek a montáž brány, druhá se zdatně pouští do oplocení areálu za pomocí dřevených kolíků. Většina jich byla vyrobena a dovezena z Belgie, ne to není vtip, přesněji z belgických Arden! Sice to našinec neocení ale je to tak :). Zanedlouho místo setkání ohraničují kolíky s pečlivě napnutou páskou, která se vesele třepotá ve větu. Mezitím probíhají i další drobné úkony, jako je příprava vsupních nálepek na motorky apod. Také to chvílemi vypadá, že je to sraz užitkových dodávek všech možných rozměrů a barev, než sraz motocyklů Jawa/ČZ. Co je novinkou, jsou nařezané špalky a třísky na zapálení, které nám v sobotu večer zpříjemní poslech kapely a nejen to! Ale nepředbíhejme...ještě nemáme vše hotové.
V průběhu prací se také řeší společná vyjížďka, resp. kudy povede spanilá jízda motocyklů. Vše běží celkem rychle, a tak dnešní přípravný den, bude završen umístěním nové VSJ brány u vjezdu do chatové části. Až teprve nyní vyniknou její rozměry, test průjezdu středně velké dodávky dopadl na výbornou. Necháváme ji stát bez zajištění a hodnotíme společné dílo naší práce. Je větší, postavená ze stejných profilů, části byly svařeny namísto nýtování a taky je hand-made by VSJ = sem tam někde i křivá, to mám ale nevadí, hlavně že je naše! Před jedenácti roky, když jsme stavěli naší první bránu byla rovná jen dopoledne, během obědové pauzy ji nám vítr skácel a pak už nikdy rovná nebyla... :) Takže udělat ji rovnou křivou, je tak trochu i prevence proti případnému zlému osudu, ala Máchale! Spadlo ti to! Asi vítr... :) Proto již od začátku byla věnována velká pozornost na bezpečné ukotvení brány. Brána je opřena čtyřmi kotvícími oky ala Volvo a je přivázána kurtami dovezenýma jak jinak než z Belgie. Výsledkem je, že novota brány se zásadně nemění a zůstává na svém místě po celou dobu akce, i během nepříznivého počasí.
Máme hotovo! Je čas na rekapitulaci u táboráku a nemůžeme se ubránit srovnávat nové místo konání s tím původním ve Starém Týně. Doufáme, že nám v příštích dnech bude přát počasí. Krom nás tu nikdo není, řeka Odra, která kvůli suchu není ani slyšet, má přesto vliv na kotlinu a večer se výrazně ochladí. Jenom vítr neutichá a hraje vesele dál na natažené pásky, které někdy vydávají až bzučící nepříjemný zvuk.
A je to tady, den s velkým... Do háje s prací, máme přeci dovolenou. Je červencový pátek, kdy trhací kalendář zobrazuje číslovku devatenáct, a tak někdo vyráží pěšmo na výlet do nedalekého okolí, jiný prověří bdělost a ostražitost vojenské hlídky v nedalekém vojenském prostoru. Nicméně přípravy dál pokračují až po oběde. Jenže odpoledne se zvedá vítr a mraky s typicky ocelovou barvou nevěstí nic jiného, než že přijde voda v podobě vydatnějšího deště. Zatímco brána odolává, je nutno přidržovat vstupní altán, jinak nám změní stanoviště nadobro. Tohle počasí odradí všechny sváteční jezdce a zpomalí všechny ty, co jsou již na cestě. Přesto i po dešti nikdo nepřejíždí, kde jsou všichni ptáme se...
Chvílemi to vypadá, jako bychom vyhlíželi kavalerii, která má přijet do nově zbudovaného tábora a na velitelství panuje nervozita a obavy, kolika jezdům se podařilo vyhnout nástrahám. Čekání přerušuje typicky hluk námi dobře známého dvoutaktního motoru. První známé tváře přijíždějí a parkují před branou, začíná výroční sraz VSJ...
Jako mávnutím proutku zapomínáme, že ještě před několika okamžiky jsme se krčili pod střechou a drželi vše co by vítr odnesl. U vstupu je rušno, probíhá registrace a všechny činnosti spojené s ubytováním, to znamená i hledání nové chatky, záchodů či sprch a samozřejmě výčepu... Setkáváme se členy, resp. kamarády, jenž některé vidíme pouze jednou do roka. Klasika v podobě otázky a zjišťování, kdo již přijel a kdo je teprve na cestě, se s pravidelností opakuje. V jednu chvílí to vypadá, že všichni místo 2T oleje, vozí slivovici v brašně a ne jednu. Nikdo snad ani nevybaluje nic jiného... takže co hlouček to jiná slivovice a všechno se musí ochutnat a nejlépe...však to znáte. Odmaštění od oleje tedy proběhlo řádně. Chápu, že někteří ani neměli šanci poznat, že braná není dovezena z Týna, ale že je úplně nová.
V noci se přiženou opět mraky, ale v tuhle chvíli si užíváme opět sluníčka a všichni jsou v očekávání, kdo a na čem přijede. Pro každého z účastníků je připravena dárková taška. Tak doufáme, že snad se těch pár drobností bude líbit. A pokud by snad někdo něco rozbil nebo snad nedej bože se něco ztratilo, máme toho ještě dost i na další ročník. Jo, asi jsme to trochu přehnali s tím očekáváním, ale počasí ani osudu neporučíš. Vlastně je s podivem, že máme sraz na úplně novém místě se vším na co jsme byli zvyklí, krom bazénu. Ten daty sice je, ale už se nějaký ten rok nepoužívá a slouží čistě jako požární nádrž a líheň pro komáry. Za to podium je párdání což se potvrzuje hned při instalaci projekce na večerní promítaní fotek z dob minulých.
Sraz nevynechali ani přátelé z Belgie a Slovenska a tak máme opět mezinárodní účast. Jenže tu není plot, kam bychom připevnili tyčky na vlajky. V minulých letech bylo možné vidět motocykly z Anglie, Belgie, Holandska, Německa, Polska a Slovenka. Ve Starém Týně proto byly vyvěšeny tyto vlajky a při dnešní cenách kvalitních vlajek to byl docela drahý plot. Horko těžko se nám tedy daří upevnit naší stání vlajku přímo na bránu. To je totiž tak, nová brána má kompletní opláštění sololitem ze všech stran, což je více reprezentativní a je vidět, že si kluci dali záležet. Jenže nikdo již nepřepokládal, že bude potřeba někam upevnit onu vlajku. Zbylou druhou možnou VSJ vlajku připevňujeme k altánu :).
Jak čas plyne, postupně se místa kolem chatiček pozvolna zaplňují zaparkovanými motocykly, jenže on i ten seznam přihlášených, který máme na bráně se jaksi rychleji odškrtává. Co je důležité, že od nás z VSJ přijeli téměř všichni, zato pravidelných domácích hostů ubylo, co ubylo! Skoro nepřijeli až na výjimky... Dovolím si trochu obočit, v srpnu na Melacháči potkám jednoho starého známého, dáváme do řeči a vzpomínáme na staré časy. Mimo jiné padlo téma ohledně zkušeností s pořádáním srazů Jawa&ČZ. Tohle téma bylo zakončené informací o tom, že na posledním byl prodělek 12 tisíc a tak jsme to ukončili. Neměl jsem sílu cokoliv říct a částku našeho prodělku jsem si nechal pro sebe. Jak jistě tušíte, nelze se dívat na věc skrze peníze, pro nás je to dovelená. Někdo jezdí k moři a staví hrady z písku a někdo... asi nepatříme k tomu konzumnímu stylu čerpání dovolené ala all-inclusive.
Ale zpět k našemu rodinnému setkání, má to jednu nespornou výhodu. Cizího člověka okamžitě poznáme, protože tady všichni někoho znají a když ne jménem, tak podle přezdívky nebo motorky. Každopádně máme si co říct a podáním ruky od 2T oleje, zde není přestupek proti etiketě. Ba naopak, tak se pozná srdcař co opravdu jezdí na motocyklech, majitel od 4-taktů nechť prominou, pokud jim nespadne řetěz :).
Jak postupně dojíždějí další a další účastníci, tvoři se u chatiček hloučky diskutujících kolem zaparkovaných motorek. A pokud jde o motorky, tak je zde celkem široká paleta motorek od Péráka po ty poslední modely. Nejmladší z aktuální produkce Jawy, kterým zvoní umíráček v podobě nastupující emise Euro 5, jsou tu hned tři v zastoupení Jawa 660 Vintage, co kus o to originál a prakticky nelze najít zde dvě identické motorky. O no to vlastně ani nejde, každý majitel si upraví motocykl podle vlastních představ.
V pozdním odpolední se připravuje technika na večerní promítání, přijíždějí prakticky poslední účastníci. Kemp se sice trochu zaplnil ale stále doufáme, že si to někdo ještě rozmyslel a přejede. Vždyť máme to výročí a počasí přece nemůže odradit tolik lidí. Večer je brána nasvícena a u vjezdu to vždy žije, aby taky ne. Straž tu držíme do pozdních nočních hodin. Večer se opět zatahuje a během promítání nám zaprší.
S nadcházející noci se lampy u chatek automaticky rozsvítí a doplňují tak světla u vjezdu, pokud někdo přijede v noci jsme připraveni. Poslední účastníci doráží asi kolem půl desáté večer, pak už nikdo... teda krom toho deště ten nás hodinu kropí ale nakonec mu dojde voda a je klid. Klidno je i v kempu, kdo nesesedí u výčepu, tráví čas u různých dalších pitných zdrojů na verandách chatek. Po půl druhé je již vše uklizeno a jen procházíme areál, tam kde nedošla slivovice je stale živo...
Druhý den ráno je v plánu krom snídaně a oběda vyjížďka. Počasí se pro tento den nás rozhodne dál nekropit životadárnou vodou, i když sucho panuje všude a bylo by to potřeba. Máme modré nebe na hlavami a předpověď slibuje krásný slunečný den. Co se týče té vyjížďky, toho se zhostí místní borci a kdo není připraven má smůlu, tady se nečeká na opozdilce...
Jede se svižně s cílem dosáhnout muzeum Tatry v Kopřivnici. Což se daří i přes mírné komplikace, se všichni opět zdárně setkávají zpět v kempu i když ne ve stejném čase. Ona celá vyjížďka byla pojata ve sparťanském duchu "hurá na ni". Není proto divu, že zpátky se trousí skupinky nebi jen jednotlivci. Konec dobrý, všechno dobré. Vždycky jsem rád, že všichni v pořádku vrátí.
Léto o sobě dávalo pořádně vědět a Celsius šplhal slibně nahoru, bylo potřeba se rychle schovat do stínu a zchladit se oroseným pivíčkem nebo něčím jiným studeným. K dokonalé idylce chybí jen voda, ten "náš" bazén, na který jsme si tak zvykli nám chyběl. Poté co vrátil i poslední účastník, bylo v kempu opět rušno. Také se na nás přišlo podívat i pár bývalých členů, většina však přijela na motocyklech cizí produkce, i když jim ty Jawky nebo Zetky parkuji v garážích... Odpoledne vystřídalo podvečer, než se tak stalo proběhla tradiční svolávací akce, ne však za účelem odstranění výrobní vady. Tou akcí je myšleno společné foto před bránou. Je to již tradice a kouzlo okamžiku způsobené závěrkou fotoaparátu se stává historicky zachyceným okamžikem, dříve většinou na kinofilm, dnes v nulách je jedničkách v podobě digitální fotografie. Vždycky u toho panuje dobrá nálada a pokaždé se u toho vtipkuje. Asi nás to pořad baví...podívejte znovu na začátek článku, na první fotku, nemůžu si pomoct je to tam vidět :).
Jestli se něco nového podařilo krom nové brány, tak to byl právě sobotní večer. Když slunce zapadne za obzor, vítr se utiší. Tu se od řeky se příjemně ochladilo, bylo na čase zapálit přivezené špalky, které postupně prohořívaly, člověk se nejenom zahřál, ale byla zde možnost opéct špekáčky nebo voňavé klobásky. To vše podpořeno majiteli kempu, kteří přestěhovali výčep blíže k podiu do blízké chatky. Než však začal praskat oheň a vůně táborového kouře obohaceného o pečící se špekáčky se linula kempem. Dorazila "naše" oblíbená kapela ŽIVÁ HUBA. Tímto zdravím Martina a jeho music band, jenž nám několik let po sobě úspěšně hráli ve Starém Týně. Je na ně spolehnutí a nikdy nás nechali ve štychu. Tento rok to někteří z členů kapely měli k nám více jak 400 km daleko a nebylo znát. Ba co víc, dovolím si tvrdit, že v Klokočůvku nám zahráli vítečně!
Ten večer hráli jen pro nás a my jsme si to pořádně užili jako nikdy předtím. Ano, je potřeba si sobecky přiznat, že díky tomu, že na parketu jsme byli pouze my a nikdo jiný :). Z počátku jsem si v duchu jsem si říkal, jaký jsme si to dovolili zbytečný luxus si nechat dotáhnou kapelu z takové dálky a navíc aby hráli celý večer je pro pár lidí. A víte co? Stalo to zato, mrkněte na fotky, ty nelžou!
Bylo to příjemné se na chvíli ze vzdálit a být u ohně. Přitom však jen pár metrů od podia a neztrácet kontakt s děním na podiu a tanečním parketě. Světlo od reflektorů se prolínalo a doplňovalo o hřejivé světlo od hořících "strážních" špalků. Tohle se podvedlo, sedět u táboráku povídat si a přesto být na dohled od kapely. Navíc špalků hořelo několik, takže bylo vidět na celý prostor kolem podia. Jedna pecka střídá druhou až dojde na přídavek...
Jenže slovo přídavek, které kapely obohacují závěr hudebního vystoupení u nás dostal docela nový rozměr. Ten končí až vypnutím poslední hrající bedny, zatímco celá kapela balí své nádobíčko, Martin stačí u balení dál bavit vděčné diváky. To celé je zakončeno hromadným úklidem, kdy část diváků se změní na "bedňáky". Jede se naplno až dokonce, takže smekám i před tou důvěrou, nic se nezbilo :).
Ráno bývá vždycky smutnější s vědomím toho, že je to za námi. Zbývá se rozloučit, sbalit a hurá domů! Sebou si však odnášíme zážitky, které se jako inkoust na papír vpije hluboko do našich vzpomínek, alespoň do té doby než nám je ten "němec" rozmaže a my si nebudeme moci vzpomenout. Budiž naší záchranou zmíněné fotky, ty jako pošťák ponesou onu informaci dál...
Foto: Gábina, Máca
|
