Účast na 5. mezinárodního srazu Jawa/ČZ v Hakebornu

 aneb naše první vítězství

2.-4.7.2004

Hned na úvod bychom chtěli poděkovat všem lidem podílejících se na přípravách a následně hromadného odjezdu z ČR, tito lidé vynaložili úsilí a obětovali svůj čas a peníze pro ostatní. Dále bychom chtěli jménem Volného Setkání Jawařů  poděkovat  pořádajícímu klubu Jawa Wings za vyhovění našich žádostí a spolupráci.

Kdybych měl v krátkosti charakterizovat sraz v Hakebornu, tak na naše poměry se může zdát docela klidným, pro někoho až nudným srazem. Vlastně je to z větší části veteránské setkání. Toto setkání má však některé prvky klasického srazu (kapely, striptýz, soutěže). Takto namíchaná akce ti z počátku může připadat  přinejmenším atypická, přesto má své jedinečné kouzlo, spočívající v setkání lidí různých národnosti na jednom místě. Pro nás o to radostnější, že důvodem setkání jsou motocykly značky Jawa a ČZ.

Na začátku byla myšlenka...

O tom, že pojedeme znovu na sraz se rozhodlo už na minulém ročníku.  Že uspořádáme hromadný odjezd se rozhodlo kolem října, byl to vlastně sen Michala alias Šíleného Krtka, který nevynechal zatím ani jeden ročník. Každý rok se pokoušel s větším, či menším úspěchem uspořádat hromadný odjezd. A tak vzniklo VSJ a tyto stránky. Nechtěli jsme nic nechat náhodě,  snažili se co bylo v našich silách a možnostech předejít problémům, které by mohly vzniknout při cestě do Hakebornu. Ohlasy na účast byly celkem kladné kolem 300 lidí, ale sami jsme tušili, že nás ve skutečnosti pojede o hodně méně. A tak jsme si dali za cíl, že dovedeme minimálně 30 lidí do Hakebornu. V březnu nám došly z Německa pozvánky s možností slevy 2,5Euro, když zaplatíme předem. Mezitím se sestavil Itinerář, u kterého bylo třeba ověřit jeho správnost, jak jinak než projetím trasy. A tak přesně měsíc před odjezdem vyrážíme směr Drážďany a bereme s sebou i přihlášky. Když jsme přijeli na místo, probíhaly tu stavební úpravy klubovny. Sám přeceda (u nich kapitán) nás provedl a pozval do horního hotového patra klubovny.  Tam jsme Thomasovi sdělili(Riky překládal), že hodláme dovést na sraz 30 lidí a domlouváme se, že nám bude  vyhrazeno přibližně pro tento počet lidí místo pro stanování. Celý další měsíc jsme byli zvědaví, jestli si trhneme ostudu nebo se nám podaří něco co se zatím  nikomu nepodařilo.

Naše obavy s možné ostudy měli zmizet v rozmezí dvou dnů . Ten první byl čtvrtek, tedy hlavně jeho večerní část. V tento večer jsme se měli všichni sejit z celé ČR na jednom místě. Tímto místem byl předem stanoven kemp Osek. Pro jistotu už první skupinka 3 motorek vyráží krátce po 12 hodině z Prahy pro případ, že by někdo dorazil dříve. Já vyrážím asi o hodinu později, ale jedu směrem na Kladno, kde u pumpy už čeká Zdeněk s Trampem. Přibližně v 15:30 dorážíme do Oseku. Na místě byla už očekávaná skupinka dvou motorek z Prahy jedna z Brna plus dorazila jedna 125tka z Liberce. Zdeněk následně rozšiřuje seznam reprezentujících měst o Kladno.  Krátce po příjezdu se spustí liák, naštěstí už máme připravené chatky a tak se schováváme. Po pár minutách už zase svítí slunce a ani se nechce věřit, že pršelo. Mezitím dorazil Jawaman z Prachatic, který přivedl další 4 mašiny. Bohužel ti čtyři dotyční už s námi dál nejeli, protože nás podle nich je málo.  Avšak telefonáty prozrazovaly, že ještě ostatní jsou na cestě a tak nám nic jiného nezbývalo než čekat. Kolem šesté doráží skupina až z Vizovic a Otrokovic a hned je veseleji. Následně se od nich dozvídáme, že předjeli další skupinku směřující sem. Také dorazil Olda se svou Jawa ala BMW. Avizovaná skupinka z Mladkova doráží asi hodinu poté. Mezitím se  přijeli místí podívat a hlavně pokecat si o mašinách. Přijel se podívat i Penál Klášterce nad Ohří. Též dorazila jedna Yamaha 535 z Karlových Varů. A poslední, kdo ten den přijel byl Charlie z Brna přibližně ve 23:45.

Je tu den D, den odjezdu. Probuzení do  jasného brzkého rána dává tušení, že nám rosničky nadělí pěkné počasí po celý den. Odjezd je naplánován krátce po 8 hodině, teď je půl sedmé všude je ještě rosa a krom dvou skupinek lidí ještě všichni zařezávají. Za půl hodiny se to však jen hemží a krátce před osmou, už jsou všichni připraveni vyrazit. Ještě se rozdají itineráře a řekne se pár slov k cestě a jdeme nastartovat stroje. Když už polovina má nastartováno tak se stane to čeho jsem se obával. Porucha! Na 125tce vytéká palivo z nádrže u sváru, bohužel nic nepomáhá a tak se smutně dotyčný loučí. Ted už ale není osm, ale půl deváté. No co, říkám si máme v itineráři dvou hodinovou rezervu! Bohužel to byl jen odvar, toho co přišlo. A tak po půl deváté opouštíme Osek. Nevím kdo, ale někdo prohlásil, že je tu kousek levná benzínka a tak první zastávka byla u oné benzínky. Asi by nikoho nenapadlo, že tato benzínka bude hrát jednu roli v jednom dalším opoždění resp. poruše. Poté co se nám už víc nevešlo do nádržích a případných dalších nádobách, jsme vyrazili směr Cínovec. Hned od začátku, tam kde to bylo možné byla zastavována doprava v reflexivních vestách. Hlavně v Německu, tím se nám podařilo kolonu udržet převážně pohromadě. Případné roztrhání bylo předáno vedoucímu pomocí vysílaček. Za celou dobu nikdo z pořadatelů neměl žádnou poruchu, což se bohužel nedalo říct o účastnících...

První seřazovací zastávka byla na vrcholu, pro někoho nekončícího stoupání na Cínovec, za kruhovým objezdem u benzínky Shell. Hned tu byla další malá závada v podobě vypadlé matice i podložkou u zadního tlumiče na Trampu. Náhradní matici bychom měli, avšak nikdo neměl s sebou tak velkou podložku až na Krtka, jemuž patří poděkování. A tak využíváme té chvilky pro společné foto.. Závada byla odstraněna a my už ukrajujeme poslední metry k hraničnímu přechodu Cínovec. To že se blížíme k hranici, je vidět také už na silnici, postrádající díry a výmoly. Bez jakýchkoliv problémů opouštíme svou vlast. Před námi se rozprostírá  německá strana Krušných Hor neboli Erzgebirge a tam někde v dálce, kde se kupovitá oblačnost dotýká horizontu, tam máme namířeno.  Čeká nás I. etapa Cínovec-Meissen. Ta se vyznačuje pochopitelně značným klesáním a serpentinami, na to upozorňuje i itinerář. My jsme je projeli bez problémů. Což se nedalo říci o jednou ze dvou Jawáků, kteří nemohli přijet už ve čtvrtek do kempu a jeli tedy přímo z domova. Dotyčný si právě ustlal v jedené utažené zatáčce, naštěstí bez žádných vážných následků.

Tou dobou se naše kolona prokousává prvním větším městem Freitalem. Zrovna když čekáme na jedné světelné křižovatce, dozvídám se, že Lubošova Yamaha začíná zlobit. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat a aby toho nebylo málo, praskla na dvou mašinách lanka z toho jedno bylo lanko od oilmasteru! Stavíme tedy na parkovišti u nákupního centra a Němci se nestačí divit, co že se tu děje. Méďa zatím hbitě vymění jedno lanko. Krtek, který snad vezl půlku garáže poskytne celý komplet lanek na oilmaster, nechybí ani tekutá Solvina. Na Jawách je vše zdárně opraveno.

Jen s Yamahou, kterou si prohlédl profík Míra nic nenadělá. Nepomáhá ani dotankování čistého benzinu. A tak se Luboš vrací domů. (Po pár dnech se dozvídám, že onen levný benzín, který jsme před odjezdem natankovali, byl řízlí naftou! Jawky to překousali bez problému, ale Japoncovi to evidentně nechutnalo).

Tím jsme už ale vyčerpali dvouhodinovou rezervu a máme za sebou teprve necelých 40 km! Také už nás dohnali ti dva co jeli za námi přímo z domova. Loučíme se s Lubošem a vyrážíme dál, kolonu vede stále Krtek. Ten však špatně odbočí a rázem je tu zajížďka o 30 km. Tím jsme se nechtěně vyhnuli nejhorší zatáčce na trase se 14% klesáním na kostkách a možná to bylo i dobře. Do Meissenu dorážíme tedy až v 11 hodin. Tam přebírám vedení kolony (do té doby jsem byl zadák) a i když se to moc Krtkovi nelíbí nasazuji svižnější tempo.

Před námi je II. etapa Meissen - Eilenburg. Za Maissenem je to už praktici samá rovina, silnice se tu klikatí kolem Labe. Povrch vozovky je kvalitní a těžko by jsi hledal nějakou záplatu. Konečně jsme se tedy rozjeli, přibližně po hodině jízdy zastavuji na parkovišti, jelikož je nejvyšší čas na oběd . Protože nikdo nechtěl využit poobědvání v nedaleké restauraci, zůstáváme zde a zakousneme něco k obědu. Riky mezitím odjel napřed, aby posléze u silnice nafilmoval naši kolonu. Jinak musím říct, že jsou tu opravdu ohleduplní řidiči,  když jsme se blížili k Rikymu, snížil jsem rychlost na 50 km/hod. A kolem něj jsme projeli tak 40cítkou! Za námi byl už slušný had v čele s kamionem, přesto nikdo netroubil. Ani bych se nedivil, Riky vypadal v té reflexní žluté vestě jako dopravák s radarem. Aby nás Riky dohnal,  zastavuji na první parkovišti, a nechávám kolonu aut předjet. A po chvílí v klidu pokračujeme dál.

Před námi je předposlední etapa: Eilenburg - Bitterfeld. Poruchy se nám zdárně vyhýbají, jen jednou se zdržíme asi 10 minut, protože jedna Jawka nechce naskočit. A tak i tuto etapu zvládáme bez problému, počasí nám přeje. Máme také trochu štěstí, protože bouřková  mračna, které jsou všude kolen nás, se nám vyhýbají jak čert kříži, nebo my jim. Tady jsou silnice místy hodně dlouhé a rovné, nejezdí tu skoro žádná auta, no prostě paráda. V Bitterfeldu někteří z nás natankují a tak už je před námi poslední etapa Bitterfeld - Hakeborn. Cesta nám ubíhala, až do doby, když jsme znova zastavili u pumpy abychom doplnili pohonné hmoty, to se už i týká mě a tak beru až po okraj za 14 Euro. Zatím co čekáme na ostatní, projel kolem biker na červené zalehávačce, zastavil a dal se s námi do řeči. Když se dozvídá kam máme namířeno, varuje nás, že na naší trase jsou dvě objížďky a nabízí se, že zná zkratku, že nás dovede do Egelnu. Bohužel bylo to už těsně před odjezdem a tak se o tom nedozvěděl Krtek. A tak v jednu chvílí to z ničeho nic obrátí a zahne na snad poslední silni v Německu dlážděnou kostkami, hrůza! Chvilku trvá než se  to vysvětlí a po cca 15 minutách, už zase jedeme znovu všichni pohromadě. Poté co spatřím ceduli s nápisem Egeln, si  v duchu říkám, jak mu mám sakra ještě říct, že pokračujeme do sousedního Hakebornu, když je pořád vepředu. A tak když se rozdělujeme na jedné křižovatce tak se na nás dívá trochu nechápavě. Jenže to už se nezadržitelně blížíme k Hakebornu. A tak za zvuku klaksonů přijíždíme k hlavní bráně krátce po šesté hodině. No co vám budu povídat koukali na nás jak na exekuci, nechtěli tomu věřit, že nás tolik přijelo. A tak než aby nás po jednom pouštěli po zaplacení. Otevírají nám rovnou bránu a platíme vstupné až po té co postavíme stany. A to jsme ještě nevěděli, že to máji všichni se slevou 2,5 Euro!

pokračování

Zpět