Koněpruská zahajovačka.

Na předvelikonoční sobotu naplánovali „Přátelé Jawy“ z Příbrami vyjížďku do koněpruských jeskyní. Těšili jsme se na to jako malí kluci, zima byla dlouhá a těch pár povyjetí během zimních měsíců ani nestálo za řeč, i když i to potěšilo.

Již od pondělí nám rosničkáři slibovali na sobotu nejlepší počasí za celý týden, ale situace se na první pohled ubírala úplně jiným směrem. Už od pátku (a sobota nebyla o mnoho lepší) mi v hlavě bušilo nejméně sto kováříčků, nebo spíše kovářů a při prvním ranním pohledu na teploměr, který nevykazoval zrovna horolezecké nadání jsem se rozmýšlel, zda vůbec vyrazím. Ale nakonec, když už jsem to slíbil, jsem se rozhodl, že to přeci jenom risknu. Pojede taky Lukáš, hlásil Máca a já projevil starost o   plynulost našeho pohybu, aby se čirou náhodou neopakovala situace z loňska z Rabakova. Kdo jinému jámu, jámu, sám do ní sám, říká jedno staré české pořekadlo, a já se měl zanedlouho o jeho platnosti na vlastní kůži přesvědčit.

V 8:30 už jsem stepoval u benzínky na strakonické, ale ani zde se situace co se počasí týče nelepšila, a tak jsem netrpělivě vyčkával příjezdu ostatních přihlášených, ale jak to už bývá, v 9:00 jsme s Mácou vyrazili sami dva.

 Po dálnici jsme upalovali celkem svižně. Ačkoliv nejsme zrovna milovníci dálničního cestování, chvílemi se naše tachometry dotknuli i číslice 100, a možná i kousíček za ní, ale jen na chvíli. Obloha stále neslibovala nějaké zlepšení a já už v duchu proklínal kováříčky i rosničkáře, ale Příbram už byla na dohled a sní i vidina zastávky na rozmrznutí.

Po menším opomenutí odbočky k bazénu jsme se konečně trefili a dorazili na místo setkání, kde už rozmrzali další dva účastníci. Po chvíli dorazili dokonce i dva členové pořádajícího klubu a kupodivu i jeden zástupce dálného východu Hornet.

A tak jsme přibližně v 10:30 vyrazili směrem na Jince - Zdice – Koněprusy. Jedeme si tak hezkou českou krajinou, ve Zdicích u pumpy dáváme pauzu na kafe a rozhovor pro ČMN. Obloha začala pomalu promodrávat a počasí se umoudřovalo, na rozdíl od mojí hlavy a my  předzvěstí lepšího počasí roztávali. Pokračujeme v cestě na Koněprusy a já nedaleko  nich začínám pociťovat ve vyšších otáčkách netahavost jednoho válce, asi čísi pomsta za nejapnou poznámku na Lukášovu adresu. Ale při normálním cestovním režimu to jelo a tak jsem to ani neřešil.

Jenom ty kopce okolo Berounky, tam jsem zaostával. Jak nemilé bylo zjištění, že parkovné u jeskyní je 30,- Kč za kus, ale po dohodě s hlídačem parkoviště, že nehodláme za motorky tuto sumu platit, jsme to měli za pětku, což bylo myslím poněkud přijatelnější. Vyfuněli jsme na kopec a po zjištění, že už všichni byli  v jeskyni někdy dříve, jsme dali raději klobásku k obědu a využívali citelného vylepšení počasí. A taky jsme plánovali kam dál, padl návrh i na blízký hrad Karlštejn, ale i tam už všichni byli a tak ani naše národní památka nás nezlákala. Tak se stavíme na Americe, nadhodil kdosi a bylo rozhodnuto. Ještě společné foto, ale jaksi naruby a už vyrážíme směr Amerika.

Hrad jsme povinně z dálky vyfotili, vesnicí jenom projeli a zamířili na známý zaplavený lom Ameriku, ale ouha, zase ty kopce a ten můj poloviční jednoválec na rozdíl od počasí trucuje dál. Chápu trempy, že se jim na Americe tolik líbí, i já bych si tu dovedl představit víkend pod stanem, jen ty kameny bych asi nesbíral. A tak po odpočinku a vyfocení vyrážíme směrem na Řevnice a Mníšek pod Brdy. Jelikož se cesta klikatí nahoru a dolů, tak opět zaostávám, ani odpočinek nepomohl, stále kváká, stále kváká…, co to kvákám, stále se hádá, stále se hádá. Naštěstí se za mnou courá ještě jeden opozdilec a tak alespoň nejsem poslední a svádím to na něj, aby že jako nezabloudil.

Dorážíme do Mníšku na pumpu, kde bude rozdílení cen, zase plácám, rozloučení a poslední focení a tady potkáváme dalšího Jawistu na poněkud upraveném stroji Jawa350/634. Kola z boxerského půllitrového prototypu, motor 638, vepředu dvojitý kotouč, vzadu kotouč, říkám si v duchu, „To už asi bude brzdit.“

No a tak naše společná vyjížďka v odpoledních hodinách v mém rodišti ve Mníšku pod Brdy končí. Toho dne jsme najeli necelých 200 kilometrů a ani počáteční nechuť počasí nějak se vyjádřit, ani můj hlavobol, a nakonec ani hádavost mého motoru nemohly nijak pokazit příjemné zážitky s dobrou partou. Už se těšíme na další cesty,kterých jak doufám bude ještě mnoho a mnoho.

Ten den to byly moje první pokusy s digitální fotografií, proto omluvte neostrost některých záběrů, ale žádný učený z nebe nespadl, příště to snad bude lepší. Po příjezdu do Prahy jsme stáhli a vypálili fotky z foťáku na CD a dokonce i takový zastánce klasické fotografie jako je Máca uznal, že to má něco do sebe, mít hned ten den fotky v počítači a moci upravovat. Takže zase někdy příště.

                                                                                                                                            Dědek

Další fotky nalezneš v Galerii

Zpět