<<předchozí  Kdo jsme   další >>

ZDENEK RAINER - PRAHA

 

Před mnoha a mnoha lety jsem se narodil v motoristické rodině. Táta byl automechanik a když řeknu, že jsem motorkář od narození není to daleko od pravdy. Ostatně skenovaná černobílá fotka z roku 1948 to dokazuje. O rok později vznikl můj první pokus  řídit sám. Táta zaparkoval Premiera s loďkou před domem a já se rozhodl, že budu dál pokračovat bez asistence. Vyškrábat se do sedla ( ale asi to bylo jen na nádrž )  a zkušeně  řadící pákou  vyřadit na neutrál bylo jednoduché. A už to jelo samo z kopečka. Jenže se to rozjíždělo čím dál rychleji. Na brzdy jsem nedosáhl a proto moje první samostatná jízda skončila zastavením o barák.

Traduje se, že v partnerských vztazích bývají po sedmi letech krize. U mne  sedmiletá perioda působila jinak. Vždy nějaký  větší průšvih. V deseti letech jsem měl víc síly  a už jsem  dosáhl ze sedla na zem. Doma byly mimo jiných i Jawy 175 a 250 Special. Ty motorky jezdily skoro samy, a tak vznikla na dvorku plochá dráha až tráva lítala. Jenže znáte to, jak někde člověk moc trénuje najdou se tací, kterým to vadí. Sousedi mne vyhnali a budiž k jejich cti přičteno, že mne nikde nepráskli. Na  výjezd ze dvora bylo vidět z okna kuchyně, a  když jsem chtěl tajně jezdit, musel jsem motorku vytáhnout systémem přední kolo, zadní kolo po dvaceti schodech a uniknout po chodbě činžáku. Pěkný tělocvik, ale známkou nejlepší byla bezstarostná jízda po polních cestách. Na tohle moje ježdění se brzo přišlo, protože povážlivě vysychal benzin v nádržích a Makarenko nemakarenko ( pro nezasvěcené: byla to výchovná metoda  sovětského vědce, který odsuzoval tělesné tresty jako prohřešek proti morálce socializmu) dostal jsem od táty řezu že si to pamatuju do dneška.

Ve čtrnácti jsem si „udělal papíry na pincka“. Pochopitelně nám nedočkavým je předali až jsme  donesli občanku. Byla to malá kartička a já mohl oficiálně jezdit na „pařezu“. Na toho jsem si ale  musel vydělat. Pro mne s kamarádem to bylo jednoduché. Po válce bylo hodně motorek ve stodolách nepojízdných. Moc nás bavilo  neznámý stroj přivést k životu. Když se nevedlo, tahal jsem rozumy z táty, ale většinou jsme rovnou šli k mechanikům do dílny. My jsme pro ně byli  maskoti. Za radu jsme museli být vděční posluchači na téma politika  nebo holky. Naučili jsme se od nich ale citu k materiálu, řezat, pilovat a svářet. Asi dobře, protože jsme za ně dodělávali opravy. Chlapi popíjeli a nabízeli nám pivo. Měli z toho  srandu, když jsme se tam poprvé opili. Slova pana Schulze :“Mladej. Pivo se začíná chlastat pomalu, jinak se uleješ jak karburátor“.. nebo.. „ motor taky nebereš u držky  studenej“…našla úrodnou půdu. Kolikrát potom s námi jel pod vlivem jeho vodníkem KDF („kaďour“) ukázat do Vltavy že fakt plave. Dal nám užitečné typy kde chtěl majitel udělat z  válečné motorky traktůrek. Kluci vám je to fuk, ale já bych ho za to přizabil. Ta moudrá slova jsem pochopil mnohem později…měl jsem místo vyrábění a utrácení takto získaných peněz  ty lidi přizabíjet.. Co jsme zničili skvostů, které by dneska zdobily veteránská setkání.. Musím také říci, že  vše se odehrávalo v Sedlčanech, kde se jezdily známé motokrosové závody a není divu, že jsem tím načichl. Pincek pařízek byla jednoduchá skládačka, na které jsme se jen tak vozili, závodili a cestovali. Moc nás  toho naučil.

 

Škola. Politická nespolehlivost díky dobrým masážím zmíněného kaďouristy jsem byl realista a ne demagog.

 

Nemohou mne proto přijmout na průmyslovku kam jsem chtěl, a tak maturuji jen z všeobecných předmětů, konečně chápu, že je dvojí pravda .Ta skutečná a ta kterou můžu  říkat veřejně.

 

Vojna. Zde zase pěkný kousek:... při vyhlášení bojového poplachu jsme sváželi na útvar důstojníky. Byla mi přidělena Jawa 350 a adresa na sídlišti, kde ten můj lampasák bydlel. Jenže jednou se nějak nemohl po opici vyklubat z postele a hrozilo, že nestihne včas nástup. Řval na mě ať jedu co to dá, že můžu všechno. To neměl. Já znal cestičku do autoparku zadem. Úzká branka se otvírala jen při poplachu, za ní pět schodů, nebyl problém je s ním skočit. Já ve stupačkách za mnou neskutečně strachy řičící pytel brambor, děsná rána na zadní fedry a skoro plný buzerplac v autoparku. Ta estráda znehodnotila celý  poplach, protože tolik hovad, prasat a bejků  co jsem tehdá byl nikdo nikdy neslyšel. Ale na vojně jsem to pak měl dobrý a ten můj kousek se dlouho vyprávěl.

 

Přestěhoval jsem se do České Třebové. Stal jsem se výpravčím vlaků, zamiloval, plodil děti, budoval rodinné hnízdo, učil externě v autoškole a založil motoklub. Dělali jsme burzy a vydělávali na činnost, jezdil jsem soutěže, i takové které šlo jet jen na sériových motorkách. Jednu chvíli bylo v dílně jen mých třináct motorek, které se měnily jak ponožky. Už mne tolik nebavilo rozebírat a začal jsem přicházet na chuť cestování v rámci otevřených socialistických hranic. Jezdili jsme na silniční závody motocyklů, kde startoval českotřebovák Slávek Vaňous ( mistr republiky ve tř .125 v r. 1973) jako jeho fan klub. Stmelilo to zdravé jádro motoklubu, který  funguje dodnes.

V roce 1992 se stěhuji do Jablonce nad Nisou. Se mnou i Honda 1000 CBR. Provoz drahý parkování před činžákem, stále se z ní něco ztrácelo. Na garáž nebylo, a tak pryč s motorkou. Za utržené peníze kupuji garáž a zakládám klub. U členů plno elánu, ale když se mělo jet na nějakou větší akci plno výmluv proč to nejde. Na Jawě 50 Mosquito absolvuji Rallye FIM  za polárním kruhem v Norsku. Chodím pomáhat do motocyklové dílny a motobazaru. Pro sdružování podle mých představ je ale  jablonecko a liberecko neúrodná oblast.

Vadilo mi, že na zahajovačkách pražského Jawa klubu ubývalo motocyklů mateřské značky a proto jsem začal dávat písemně  dohromady jawáky z celé republiky s tím, že vytvořím seskupení jezdících jawáků. Vše bylo závislé na mém volném čase, kterého při nádražácké turnusové službě  není mnoho. V klubu mi nikdo s aktivitou nepomohl, a tak jsem na to zbyl sám a ostatní se jen vezli. Byl jsem  znechucen několika návštěvami z MC klubu,  abych vysvětlil co znamená MTC Jablonec. Ujistil jsem je, že to není nic proti nim, ani jejich přípravka. Byl to nevinně myšlený název klubu Moto Tourist Club řádně schválený Ministerstvem vnitra jako občanské sdružení, kde  nikdo nikomu neleštil boty, protože při cestování na takové zbytečnosti není čas.

Od roku 74 jsem pravidelně v dubnu zahajoval sezonu pro Motoklub a známé jawáky exkurzí v Jawě. Vydrželo to 29 nejubilejních let. V roce 2004 už mi to nebylo povoleno, a tak byla navázána nová tradice : zahájení sezony návštěvou  muzea v Netvořicích. A právě několik dnů před touto akcí jsem na netu objevil, že v Praze existuje VSJ naladěné na stejnou notu, a proto jsme se dali dohromady. Zatím se jen vezu, nebo občas přinesu nápad. Snad se mi povede lépe a budu to zase činorodý já.

 

Od počátku roku 2005 bydlím a jsem  zaměstnán v Praze v podnikové prodejně Jawa. Celoživotní kůň se mi stal povoláním, nebo přesněji  řečeno: prodávám motorky a jsem mezi nimi. Podle  možností se snažím udělat něco navíc pro značku JAWA, která se táhne jako provaz celým mým životem.

Spolu s M. Povolnou jsme vytvářeli od r.1994 časopísek Mototuristika. Projekt později umřel na penězích. Pavel Remeník slíbil, že ji potáhne dál v internetové podobě. Ale i jeho pracovní povinnosti zaneprázdnily tolik, že poslední aktualizace je z roku 2003. Viz www.mototuristika.cz

Spolupracuji s ČMN a Motoroute, což je magazín také o cestování a hodně se blíží původní myšlence  Mototuristiky.

Když jsem přestal jezdit závody a soutěže chybělo mi  dění kolem, a tak jsem byl mnoho let rozhodčím motocyklového sportu .

Zůstal jsem alespoň u sportovní mototuristiky a mám odjetých 10 Rallye FIM. Moc mne mrzí, že jsou „fimky“  díky vysokému vkladu většině nedostupné. Ukazuji na možnost zapojit se do sportovní mototuristiky alespoň pohárovými soutěžemi. V  roce 2005 to byly rozhledny. Proč si o víkendech nenaplánovat výlety po objektech, které budou vyhlášeny jako soutěžní..? Nebo na tu fimku?  V r.2006  se jede  v Berlíně. Není to daleko…

Díky motocyklům mám procestovanou celou Evropu. Podle času, který si na cestování urvu najedu mezi 15 000 až 20 000 km ročně. Rád bych opustil stohy map a dlouhé bádání o trasách na počítači a vše řešil pomocí GPS přístrojů. Malou zkušenost mám za sebou, ale chce to hlubší studium, a také hlouběji sáhnout do kapsy. Je to pak paráda když ti někdo velí: za 200 m odbočíš vlevo.., žádný itinerář, žádná mapa pod slídou tankvaku. Zvlášť pro mne důležité, protože už bez brýlí na čtení nic nevidím.

Poslední dobou platí za frajera ten, kdo byl na zimním srazu Elefant. Patří to jasně ke všeobecnému vzdělání motorkáře. V bývalé NDR se v únoru dodnes konají zimní srazy na hradě Augustusburg. Za mlada jsem také neodolal a vydal se poznat atmosféru tohoto zimního srazu. Viděl jsem, pobyl, po rumu poblil, mockrát upadl v pořádku domů dojel. Vícekrát takovou zimu prožít nemusím, natož na Elefantu, kde už byl skoro každý. Chceme se lišit, proto mne napadla promoce na kundologa  v rámci Rallye FIM Estonsko 2005 (viz článek v cestopisech).

Rád bych, aby se v profilu každý člen VSJ vyzpovídal. Taky by bylo hezké, aby v osobní galerii byly článečky z akcí  kterých jste se zúčastnili. Pište. Rád to čtu a hned vím kdo jste.

Ahoj Zdenek Rainer

 E-mail: zdenek.rainer@volnesetkanijawaru.cz

 

 

jméno: Zdenek přezdívka: Doktor (motocyklových věd) moto: Jawa 350/640, Jawa 350, Jawa 50 Mosquito, Moto Guzzi 650, Stadion S22 r.v.: 1995, 1962, 1995, 1982, 1962 Jawaři: Praha

povolání: prodejce motorek Jawa další záliby: vše co voní benzínem, hýbe se a to ostatní kolem. Pak jsem tak množen, že už jen gaučing a ležing:-). Pozn.Ve VSJ je od: Červenec 2004