Výlet na Jawách do Anglie na Jawa sraz v Ripley

10.-20.6.2008

Na začátek by jsem měl asi řícti, jak k celé myšlence, vydat se na Jawách do Anglie, vlastně došlo. Všechno mělo na svědomí loňské setkání motocyklů Jawa/ČZ v holandském Bortagne, které se nejen mně, ale všem zúčastněným natolik líbilo a všechny nás zaujalo, že jsme pro zpáteční cestě hodili do placu nápad, zúčastnit se podobného srazu v anglickém městě Ripley, konaného příští rok. Jak už to tak bývá, tak z původního nadšení a velkého zájmu všech zúčastěných, jsme se do Anglie vydali nakonec jen dva. Přeci jen je to kus cesty, což je spojeno jednak s určitou finanční, ale i časovou zátěží a ne každý, byť jawař a srdcarto mu muže vše obětovat. V tomto ohledu máme my svoboďáci jednoznačnou výhodu, ale taky na nás jednou dojde☺. Od loňského podzimu jsem spolu s Radkem, začal tedy plánovat naší tolik vysněnou Anglii. Jelikož nejsem žádný organizační typ člověka a nemám rád, když je všechno přesně nalinkované, tak to podle toho taky tak dopadlo. Termín, kdy se sraz má konat, nám Máca přeložil z angličtiny do rodného jazyka teprve měsíc před odjezdem a jelikož v něm mám nemalou důvěru, tak na základě jeho vědomosti jsme naplánovali celou trasu. Tři neděle před odjezdem jsme se s Radkem ještě sešli a ujasnili si pár posledních věcí, jako co kdo vezme, kdy přesně vyrazíme.... a po zjištěni, že jsme zabloudili i v Chrudimi, jsme se na celou cestu o to více těšili☺.

Den před odjezdem:

Den před odjezdem jsem si ještě měnil peníze, vyřizoval cestovní pojištění, kupoval proviant, hledal po celém baráku stan, deku a spacák a balil všechny ty věci na motorku. Den odjezdu byl určen na úterý ráno, ale jelikož to má Radek ještě o hodný kus cesty dál než já, dali jsme si spicha už v pondělí večer u benzínky v Prachaticích. V 19:00 dorazil Radek a hned jak slezl z motorky mi hlásil, kde všude má zásobu piva. Při pohledu na jeho Jawu, se mi vybavil film"Vypuštěný rozpuštěný", ale s tím rozdílem, že místo všudypřítomných kachen, měl tenhle člověk všudypřítomného kozla. Sice mě tvrdil, že v nádrži má 100% benzín, ale já si o tom myslím své. Večer proběhla neodmyslitelná rozlučka s Jawamenem a jeho polovičkou, povzbudivý telefonát od Máci a pak už rovnou do hajan, jelikož zítřek nám už klepal na spacáky.

Den první:

Po včerejších Radkových šílených představách, že vyrazíme už v 6:00, kdy každý slušný člověk má ještě půlnoc, se probouzíme v 7:00, spácháme něco jako ranní hygienu, balíme a chystáme se odjet. Tady zjišťujeme, že včerejší parkování a stavení nabalených motorek na svahu na stojánek, není nic proti tomu, je dostat zpět na kola. Kromě toho zjišťuji další věc, co se mého nového termopradla týče a to, že v létě hřeje a v zimě chladí. Po jeho svléknutí, vyždímání a nacpání do kufru, už můžeme konečně vyrazit. Jedeme podle plánu, mapu vůbec nepotřebujeme(zatím), je krásné počasí, mašiny si pěkně bublají a já mám radost, že mi konečně vlaje vlajka. Při nájezdu na dálnici chci zamachrovat a předjet kamion, který jede tak 90 Km/h. Zdá se, že to Jawky v pohodě zvládají a tak je berem jednoho za druhým a cesta rychle utíká. Kolem poledního stavíme na odpočívadle, protahujem kostry a zakusujem lovečák. Přichází k nám jeden polák a chce, aby jsme mu našlápli motorku, že prý má doma taky Jawku a že si chce poslechnou ten zvuk. S radostí mu to splňujeme a po zadýmení celého odpočívadla omámený řidič kamionu spokojeně odchází. My už musíme taky dál a tak lezeme do sedel na naše ověšené holky a pálíme podle plánu dál. Asi po 100 Km stavíme u benzínky a bereme plnou. Mixuju zbytek oleje Castrol a nový olej Shell, což se záhy ukazuje jako ne zrovna dobré řešení a plánujeme, že dneska už budeme spát v Belgii. Tady je krásně vidět ten rozdíl mezi teorií a praxí. Drtím svoji Jawičku kolem stovky za jedním kamionem vnímám pouze vsudepřítomné horko a drncení kovových plošin, které kamion jedoucí přede mnou veze. Najednou mám pocit, že se to drncení změnilo ve zvonění a je čím dál blíž, až už chytám nerva a skláním hlavu k motoru je to jasný, pístní kroužky zvoní jako kráva. V poslední chvíli mačkám spojku, motor chcípá  a já se odplazuji rychle ke krajnici. Mezitím mě Radek předjíždí a štěstí, že mě na poslední chvíli vidí a tak na mě čeká na nedalekém odpočívadle. Po asi 5 minutách chlazení zkouším motor znovu našlápnout a po zjištění, že běží opět jako švajcary, vyrážím velice opatrně za Radkem. Na odpočívadle přidávám ještě trochu oleje do benzínu a volnějším tempem pokračujeme dál. Kolem páté odpoledne projíždíme před Wiesbadenem kolem monstrózního dálničního jeřábu, čumíme na něj jako z jara a to ještě netušíme, že díky mojí navigaci, si ho budeme moci prohlédnout ze všech čtyřech stran☺. Po dvouhodinovém bloudění po Wiesbadenu a jeho přilehlém okolí, záhadným způsobem nacházíme správný směr a razíme směrem k belgickým hranicím. Má příhoda s přidřením motoru mě potkává ještě dvakrát, ale jelikož motor nevykazuje žádné známky ztráty výkonu, vše jinak funguje jak má a nikde nic nezvoní, nabývám dojmu, že příčina bude v něčem jiném. Díky těmto problémům a také díky opětovnému bloudění docházíme k závěru, že bude lepší přenocovat ještě v Německu a proto se snažíme najít vhodný kemp. Ani po mnoha typech od místních domorodců však nejsme úspěšní a nedaří se nám žádný kemp najít. V půl jedenácte to vzdáváme a rozbalujeme stany na příhodné louce. Máme toho celkem dost, ale neopouští nás dobrá nálada, vaříme čínskou polévku, zalejváme to kozlem a jdeme spát.

Den druhý:

Ráno se probouzíme do krásného počasí, pozorujeme kachny v nedaleké říčce a plánujeme dnešní štreku. Náhle se však zatahuje a citelně ochlazuje a tak raději rychle balíme, oblékáme nepromoky a vyrážíme. Jelikož už není takové horko jako včera, jede se mi klidněji a nemám strach s přidřením motoru. Před polednem jsme překročili pomyslnou hranici mezi Německem a Belgii a tím mělo teprve začít naše dobrodružství. Popisovat tu belgické lapálie, by vydalo na samostatný cestopis, tak jen to nejzajímavější. Nikdy bych nevěřil, že šestiproudá dálnice může být ukončena tunelem, na jehož konci je centrum Bruselu. Samozřejmostí je všude jednosměrný provoz, bez jakékoliv možnosti zabočení do postraních uliček a ani moje tolik oblíbené otáčení na křižovatce v době červené, se tu nesetkalo s pochopením. Po tříhodinovém bloudění, kdy jsem si začínal myslet, že budu muset zajít za panem Špidlou, aby nám ukázal cestu z města, se nám podařilo Brusel opustit správným směrem a plni zážitků s belgickýma tramvajákama, razíme směr Francie. Cesta celkem nezajímavá, Belgie nás tedy rozhodně ničím nezaujala a už se těšíme na Francii, plánujeme ještě dnešní nalodění na trajekt a vylodění u Anglanu. Najít však v přístavním městě Calle přístav, se nám opět potvrdilo jako ne úplně jednoduché, ale kolikrát se do tohoto města podíváte a byla by škoda, si ho pořádně neprojet, že? Nakonec jsme byli úspěšní a přístav jsme našli, ale já začal tušit, po všech těch potížích se značením, že dostat mašiny na trajekt a koupit lístek, nebude ještě tak jednoduché. V tomhle jsme se ale 100% spletli a celá anabáze s koupí lístku, nalodění, přikurtování motorek a samotnou plavbou, se ukázala jako jedna z nejjednodušších na celé výpravě a mužů ji všem zájemcům vřele doporučit. Na trajektu způsobily naše ovlajkované Jawky asi docela poprask, soudě podle toho, že za chvilku se na palubě ukázali dva udivený český kamionaci a když zjistili že jedeme na sraz do Anglie po vlastní ose a na Jawách, okamžitě zapředli družný rozhovor a plavba nám tak velice příjemně utekla. Ani ne za hodinku jsme už pluli kolem známých bílých skal a už se pomalu připravovali na vylodění. Čekáme až trajekt zakotví, vyjedou všechny auta a kamiony, včetně našich kolegu, kteří se s námi loučí troubením jako o život, pak sedáme na mašiny a vyrážíme již po levé straně na anglickou půdu. První kruháč je prý kritický, dle upozornění kamioňáků, ale dokonce ani já na to nezapomínám a zatáčím vlevo, i když mi cosi říká že nedělám dobře a intuitivně čekám auto v protisměru. Nic takového se ovšem nekoná a mi si to žhavíme do prvního kempu a hledáme nocleh. Máme štěstí a nacházíme celkem brzy vhodný kemp, s výhledem na moře a dobrou cenou 7 liber za noc. Rozbalujeme stany, vaříme číňana a spolu s kozlem oslavujeme dobytí Anglie.

Den třetí:

První probuzení v Anglii je opravdu stylové a zjišťuji, že můj nový stan, který měl být 100% vaserdich, je dobrý tak akorát na dvě věci. Všechno oblečení, které jsem měl přes noc uvnitř je slušně mokré a tak nadávám na jeho výrobce a zdánlivě výhodnou koupi, ale když vidím, že je na tom Radek stejně jako já, jsem nakonec rád, že netrhám partu. Oblékáme mokré hadry a aby zapaření bylo dokonalé navlékáme nepromoky, jelikož je slušně zataženo, i když na druhou stranu, víc mokří už asi stejně být nemůžem. Náš trik s nepromokama se ukázal stejně jako loni v Holandsku jako velice funkční a pokaždé, když jsme si je oblékli, přestalo pršet, vylezlo sluníčko a nám bylo nesnesitelné horko. Z kempu razíme dál podle plánu po dálnici směr Londýn a tentokráte ani moc nebloudíme, projíždíme placeným tunelem jako správní Češi bez placení a míříme směr Birminghem. Já jedu první a stále si hlídám Radka jedoucího za mnou, když v tom náhle uvidím jak Radek sjíždí z dálnice a za použití klaksonu a světel mi naznačuje, že mám jet za ním. Je už ale příliš pozdě a také vedle mě jedoucí kamion mi dává jasně najevo, že mě nepustí a tak protože se s ním nechci přetlačovat, pokračuji dál a plánuji na Radka počkat na nejbližším sjezdu. To se ovšem ukazuje jako ne zrovna šťastné řešení, protože nejbližší sjezd je až někde před Birminghemem. Stavím u první benzínky, u jejíhož vjezdu už zase zapomínám, že se tu jezdí vlevo a málem mě smetla stará baba s úplně novým Vauxalem, což je licenční Opel. Naštěstí jsem to ustál, což se o mém spodním prádle tedy rozhodně říci nedalo ☺. Zkouším volat Radkovi, ale nebere to a tak mu píši SMS, kde na něho čekám. Protože ale nevím co se s ním stalo a jestli nemá nějakou poruchu, tak to po půl hodině vzdávám, otáčím to a jedu na místo našeho rozdělení. Jelikož ovšem míjím správný sjezd z dálnice, jsem nucen pokračovat až do Londýna, tam teprve otáčím a jedu již podruhé směr Birminghem. Mezi tím mi píše Radek, že mu došel benzín, tak že musel sjet k první benzínce a že na mě čeká už za Birminghemem. Trochu chytám nerva, jelikož jsem právě pro tyto případy vzal s sebou 5 litrový kanistr benzínu, ale hlavně že už o sobě víme a tak pálím dál. Dálniční ukazatel píše 79 do Birminghemu, tak si říkám že je to v pohodě, ovšem zapomínám, že je to jaksi v mílích a tak se mi to zdá být nekonečné. Cestou přemýšlím jak se s Radkem najdeme, když v tom mi dochází benzín a tak beru útokem první čerpačku. Už z dálky vidím Jawičku a u ní postava můj kolega. Slavíme tedy návrat ztraceného syna, dáváme společnou pauzu a vyrážíme pohodovým tempem hledat kemp někde u pobřeží. Zůstáváme věrni své tradici a bloudíme v každém větším městě a můžu zcela upřímně říct, že bloudění po levé straně je ještě mnohem zábavnější ☺. Když už se zdá, že máme konečně správný směr, tak vidím, že Radek jedoucí přede mnou, má nějaký problém s motorkou. Předjíždím ho a čekám na něj u krajnice a jak se blíží, je mi to jasný, zadní kolo je prázdný. Odtlačujeme Jawku na příhodné místo a já konečně rozbaluju můj bagl s cajkem. No řekněte, co by to bylo za jawaře, kdyby si cestou pořádně nezamontoval na motorce a nezašmíroval si ruce?? Měníme duši za novou, vše jde celkem dobře, až do chvíle kdy chci zamachrovat a vyndávám zánovní pumpičku. Někde udělali zřejmě soudruzi z NDR chybu a tak jde kolo nafouknout pouze na půl atmosféry, což není mnoho a s naloženou motorkou se s tím nedá dojet ani k pumpě. Nakládám proto kolo na moji motorku a jdu hledat benzínku s kompresorem. Mam celkem štěstí a za chvilku benzínku nacházím, ale vše se zde platí a peníze s sebou samozřejmě nemám. Tak se vracím zpět, beru prachy a dávám si to celé ještě jednou. Po namontování kola a opětovném sbalení motorek, vzdáváme hledání kempu u pobřeží a jelikož je už docela pozdě, budeme rádi za první kemp v okolí. Cedulí u cesty je celkem dost, ale buď je kemp pouze pro karavany, a nebo kemp nenacházíme vůbec. Nevzdáváme to a zkoušíme to znovu a znovu. Ve 23:30 je už tma jako pytel, začíná být pěkná kosa, kemp nenacházíme ani náhodou a při představě mokrého stanu a spacáku, nás to už ani moc neláká a tak se rozhodujeme co dal. Radek navrhuje, že zatnem zuby, pojedeme dál, dorazíme už dnes na místo konaného srazu a tam zakempujeme. Při představě nějakých 400 Km bloudění a ještě k tomu v noci a s jednou čokotatrankou za celý den, s tím zásadně nesouhlasím a navrhuji přespat v nedalekém motelu. Radek nakonec vyměkne a tak za 51 liber si dáváme v pěkném pokoji horkou sprchu, vaříme pořádnej dlabanec a uleháme vyčerpaní do pohodlných postelí.

Den čtvrtý:

Ráno máme veget, jelikož motel můžeme opustit až ve 12:00 a tak ještě v půl jedenácté prdíme do peřin. V klidu snídáme, balíme a kolem poledního vyrážíme na tolik očekávaný sraz. Máme to nějakých 400 Km a tak jedeme pohodovku, tentokráte ani moc nebloudíme a kolem páté už nabíráme konečný směr Ripley, což je místo konání srazu. Ten den se zdálo být všechno tak nějak podezřele v pohodě, tak proto si zřejmě Radek vzpomněl, že si pár kilometrů před Ripley vymění přetržené spojkové lanko. Nabízím mu, aby dojel na poloautomat a že to potom společně spravíme v kempu, ale namítal, že co by to prý bylo za českou výpravu, kdyby dojel bez spojky. S patřičným pozorováním nechápajících řidičů, stojících v koloně vedle nás, vyměňujeme lanko za nové a náležitě se u toho bavíme. Dokonce k nám přijel i jeden místní domorodec a nabízel nám pomoc, což se nám v Anglii stalo poprvé. Po přijetí do Ripley nás mile překvapily šipky, které určovaly směr srazu. Jeli jsme tedy podle nich a já už se nemohl dočkat. Dojeli jsme však na staré zpustlé nádraží a mě se nechtělo věřit, že by jsme byli tak blbý, že by jsme zabloudili i podle šipek. V tom vylezl místní nádražák a po našem dotazu, že hledáme sraz motocyklů Jawa/ČZ nás ujistil, že jsme tu správně, ale že kemp je na louce nad nádražím. Po obhlídce toho, čemu říkal nádraží, jsme s velkými obavami jeli na onu louku, která měla sloužit jako kemp a hlavní místo srazu. Bohužel se naše obavy ukázaly jako oprávněné a při vší úctě k Angličanům musím konstatovat, že něco tak slabého jsem tedy rozhodně ani já, ani Radek nečekal. Určitě jsme nevážili cestu jen proto, aby nás všichni poplácávali po ramenou, že jsme tak dobrý a dojeli jsme po vlastní ose až z Čech, ale to, že si nás u vstupní brány pomalu ani nikdo nevšimnul, byl zase druhý extrém. Suše nám oznámili kde že si můžeme postavit stany a to bylo asi tak všechno. K našemu velkému překvapení nás vítali dva Češi, Michala a Honza, kteří přijeli na Jawě 640 až z Irska, kde oba pracují a ve volném čase na Jawině cestují. Po částečném zklamání to bylo velice milé překvapení a díky nim nám bylo hned mnohem lepé. Postavili jsme stany, zažhavili pod gulášem a já začal ověšovat plot mokrým spacákem a dekama. Po večeři jsme šli všichni společně na obhlídku kempu. No, jak to říci nejlépe, po třech kozlech se mi to tu už zdálo mnohem přitažlivější, i když je fakt, že o pověstném anglickém trávníku tu asi nikdy nikdo neslyšel a co chvíli jsem zakopl o krtinu a také sociální zařízení, tedy pokud se to mohu odvážit tak napsat, které jsme využívali v nedalekém nádraží, nepatřilo mezi ty, které by jsem ještě nikdy v budoucnu chtěl navštívit a to nejsem žádná slečinka ☺. Co ale dělá sraz srazem, jsou hlavně jeho účastníci a tady je prostě vidět, že je jedno odkud kdo přijel, jak mluví, ale všechny dohromady spojuje jedna veliká vášeň a to láska k motocyklům Jawa a ČZ. Je krásně vidět, že i v dnešní moderní době, plně technických vychitávek se všude na světe najdou lidi, kterým učarovaly motocykly Jawa a ČZ, jejichž dvoutaktní motory založené na principu náhodných výbuchů, dokázaly oslovit již před mnoha lety a dokáží je oslovit i dnes. Všichni jsme potom společně oslavovali naší účast na srazu, až dlouho do noci.

Den pátý:

V sobotu ráno se probouzím již kolem sedmé, jelikož je kolem nás už slušný mumraj a nedá se v klidu spát. Je opět krásný slunečný den a i sami anglaní říkají, že to tady rozhodně nebývá zvykem. Od našich česko-irských přátel, kteří oproti nám ovládají angličtinu se dozvídáme, že kolem 10:00 se pojede společná vyjížďka, s cílem kdesi na zámku. Protože mám dost času a je krásné počasí, tak neodolávám a pouštím se do čistění mé olejem a prachem nakonzervované Jawy. Když mě vidí Radek, tak jen nechápavě kroutí hlavou a při popíjení kozla se sluní na dece. Po hodině usilovného čištění a leštění se moje žlutá Jawička opět blýská na sluníčku a já jsem konečně v pohodě ☺. Tu však přichází menší šok, v podobě kolemjdoucích lidí, kteří zcela bez povšimnutí přecházejí mojí krasavici a zastavují se u Radkovo a teď se ho nechci nějak dotknout nevábně vyhlížející Jawky ☺. Zcela je všechny ohromila přítomnost oilmastera a speciálně upravených dvoukomoráčů, což nebývá u modelů 639 zvykem. Když to Radek vidí, propadá záchvatu smíchu a cosi vtipně poznamenává na mojí adresu, co se leštění týče. Inu nevděk vládne světem a je úplně jedno, jestli sedíte doma, nebo kvůli tomu jedete až do Anglie. Před desátou se začínají sjíždět první motorky, tak rychle balíme, ale jako obvykle se opět čeká ne mně, což nám zajistilo poslední pozici, všichni nám ujeli a mi jsme odkázáni jen na jakýsi plánek s obrázky, který značí kudy sem máme jet. Necháváme jet prvního Honzu s Michalou, jelikož můžou komunikovat s okolím, což se ukazuje jako dobrý typ a za chvilku už doháníme kolonu před námi. Cíl vyjížďky byl jakýsi starý mlýn, který byl ovšem zavřený a tak se spokojujeme jen s vnější prohlídkou. Je zde ale pár stánků a obchůdků se vším možným a tak u jednoho z nich kupuji alespoň pěkné pohlednice, pro rodinu, kamarády a kamarádky ☺. Po asi hodinové prohlídce a odpočinku se opět vydáváme společně do kempu, tedy až na mně, jelikož jsem vzal špatný azimut a jako vždy jsem se ztratil. Naštěstí si toho Radek včas všimnul a tak na mě všichni počkali, prostě klasika. Při návratu do kempu jsme čekali ještě nějaký program, ale krom jízdy starým místním vlakem se již nic nekonalo a byla volná zábava. Nejprve jsme se chtěli na projížďku oným vlakem vykašlat, ale pak jsme se nakonec nechali zlákat, i když nám to vyšlo až na druhý pokus a ten první vlak nám pochopitelně ujel. Musím říci, že jízda vlakem, se nesmazatelně zapsala mezi mé zážitky z Anglie. Něco podobného jsem nezažil ani při loňské návštěvě Ruska, kde jsem si myslel, že jsem už na konci světa, avšak trasa dlouhá pouhých 10 Km mě přesvědčila o opaku. Nákladní vlaky naložené vším možným bordelem, zarostlé v polích, zchátralá depa a polorozpadlé nádražní budovi, byla vážně síla. No, ale abych jenom nehanil, tak jsme se po projížďce zašli podívat do místního muzea, kde byly vystavěny funkční modely vláčků a to i pod širým nebem. Vše bylo opravdu velice precizně a autenticky zpracováno, dokonce i nepořádek u nádraží, což mě tedy dostalo ☺. Po návratu do kempu zjišťuji, že se tu koná miniburza a tak nemohu chybět a dokonce zde kupuji i kryt řetězu na mojí ČZ 250/471, který u nás bezvýsledně sháním již dva roky. Když jsem ty dva kusy zašmírovaného plechu dotáhnul ke stanu, tak Radek sprásknul ruce a povídá: To se s tím chceš táhnout až domů? Zbytek odpoledne jsme strávili procházením po kempu, focením motorek, pak jsme předali pár drobných dárků a reklamních předmětů, které nám poskytl náš Jawamaniak Libor (mimochodem všemi známa postava), ale hlavně pojídáním a popíjením všeho možného i nemožného na dvou dekách před stanem. Kolem sedmé večer bylo slavnostní vyhlášení a předání cen účastníkům srazu, za nejrůznější prvenství. Vše probíhalo stylově jak jinak než na nádraží. Osobně jsem si nedělal iluze o nějaké výhře, ale v co jsme oba s Radkem tajně doufali byla cena za nejvzdálenějšího účastníka srazu. K našemu velkému překvapení však tuto cenu vyhrál jakýsi Švéd. No, nechci tady laborovat s přesnou vzdáleností a určitě si cenu svým způsobem také zasloužil, ale je na místě dodat, že většinu cesty urazil na trajektu, o čemž vypovídalo mj. i velice skromné oblečení a vybavení a to se už vůbec nezmiňuji o tom, že nepřijel ani na motocyklu Jawa/ČZ. Asi by se teď hodilo, aby jsem držel hubu a krok, jelikož jsem k mému velikému překvapení a radosti vyhrál cenu Best of motorbike 10 years, takže to leštění mělo asi něco do sebe, sorry Radku ☺. Mezi obdarovanými byl i náš soused, kterému jsme všichni říkali "Lebkoun" a který přijel na největším šrotu, který jsem kdy viděl a získal tak zcela právem cenu, za nejhorší bike srazu. Jednu chvíli jsem Lebkouna, jinak fajn chlapíka začal podezřívat, že je majitelem i nedalekého nádraží, jelikož technický stav obou dvou byl prakticky totožný. Dlouho do noci pak probíhalo všeobecné jucharé, navazování kontaktů, vyměňování adres a u mně ještě psaní pohledu, kterému jsem však už nemohl věnovat plnou pozornost, nějaká písmenka se mi ztráceli a tak se tímto všem adresátům omlouvám... Pak už jen zalézt do spacáku a za náležitého chrápání naší sousedky "Slonice", se pokusit o nemožné, usnout. Těm šťastnějším z nás se to dokonce i povedlo kolem třetí ráno, když se slonice otočila na pravobok ☺.

Den šestý:

Neděli byl oficiálně ukončen sraz Jawa/ČZ Owers clubu a tak po ranním probuzení, vydatné snídani, při které nemohla chybět čínská polévka, přišlo na řadu loučení a poděkování se všemi zúčastněnými a pak opětovné balení všech věcí na mašiny, v mém případě i kryt řetězu a společný odjezd spolu s Michalou a Honzou, se kterými jsme se rozhodli jet na sever až do oblasti Jižního Welsu. Jelikož máme všichni sucho v nádržích, chceme vzít ve městě ještě plnou, abychom se nemuseli zdržovat při cestě, ale to jsme tedy narazili. V neděli se totiž rozhodli všechny benzínky v širokém okolí stávkovat a tak nám prý benzín i když ho mají, nemohou vydat. V prvním případě jsem to bral s úsměvem, ale u čtvrté čerpačky mi už docházely nervy a v neposlední řadě také benzín, ale ani snaha o to, že jsme až z České republiky, nepomohla k tomu, abychom natankovali. Pomalu jsem začal rezignovat a hledat na mapě nejbližší kemp, ve kterém by jsme ropnou krizi přečkali do zítra, kdy už stávka nebude. Nakonec zkoušíme ještě poslední typ od místních domorodců a kupodivu jsme úspěšní. Sláva, tady se nestávkuje, tak bereme plnou a zda se, že máme vyhráno. Ale chyba lávky, Radek má opět něco se spojkou a nemůže jet. Jelikož má Michala s Honzou již zaplacené lístky na trajekt, který odjíždí ve čtyři odpoledne, nemohou již na nás čekat a tak probíhá nucené loučení s našimi přáteli. Já s Radkem zůstáváme na pumpě a jdeme opravovat. Po sejmutí pravého víka zjišťujeme, že vypadla pojistka čepu vačky a samotný čep se vysunul ze své polohy. Oprava je jednoduchá, horší věc je ale najít novou drátěnou pojistku čepu, kterou ani Radek ani já nemáme. Naštěstí je na zemi u stojanu spoustu náhradních dílu, od pružin po šroubky a tak je dílem okamžiku vyrobit z jedné pružiny novou pojistku. Vše funguje jak má, nádrže máme plné a tak už nám nic nebrání vydat se konečně na sever. Tentokráte jede první Radek, jelikož má lepší mapu a taky si říkám, ať zase chvíli bloudí někdo jiný ☺. Cesta je bez potíží, mašiny si předou jako koťata, počasí se sice stále mění, ale jak přijíždíme k Welsu, zcela se vyjasňuje a začíná foukat silný vítr. Sjíždíme z dálnice a otevírá se před námi nádherná kopcovitá krajina, plná pasoucích se ovcí, nádherně zelených svahů a krásných klikatých silniček, které si oba hodně užíváme. I když se jede opravdu krásně, tak už začínám pociťovat značnou únavu, možná také z toho větru a už skoro usínám za řídítky, s hlavou položenou na tankbaglu. Dáváme tedy pauzu, děláme pár fotek a po zkušenostech s hledáním kempu se už po nějakém porozhlížíme. Chceme být co nejblíže u moře a nakonec se nám čirou náhodou daří najít naprosto fantastický kemp, s cenou 10 liber za osobu. Vítá nás paní domácí a když zjišťuje, že neumíme anglicky, tak se snaží nahodit němčinu říká, že prý mívá hosty dokonce až z Holandska. Když jí jen tak mimochodem říkáme, že jsme dovalili až z Czech Republic, tak ji bereme vítr z plachet a její manžel si jde hned fotit naše nabalené Jawky. Kemp je opravdu pěkný a dobře zařízený a po dvou dnech strávených na nádražním WC neodoláváme a první ze všeho si dáváme horkou sprchu. Máme k dispozici celou zahradu se skoro až anglickým trávníkem a tak vybíráme vhodné místo a stavíme stany. Následuje dobrá večeře, dobré pivo a pak už jen kecáme o všem možném až do noci a plánujeme zítřejší program. Jestli bude pěkné počasí, rádi bychom tady zůstali, jelikož okolní krajina rozhodně stojí zato.

Den sedmý:

Ráno se probouzíme do slunečného dne a tak je rozhodnuto o našem dalším pobytu v kempu. Platíme tedy opět deset liber a zato nám šéfová ukazuje nejzajímavější místa v okolí, které prý musíme určitě navštívit. Dopoledne chceme jet k moři a tak jen velice sporé odění bereme motorky a jedeme asi 10 Km do nejbližšího města, kde nacházíme celkem snadno přístav a vrháme se na pláž. Sice to tu není ke koupaní a všudypřítomný bordel k tomu ani moc nesvádí, ale je krásné počasí a tak děláme spoustu fotek, přičemž Radek nemůže odolat sběru všemožných mušlí a jiných mořských potvor. Když už chceme odjíždět, staví vedle nás na parkovišti starší pán a hned se hrne k motorkám. Ukazuje na mojí Jawu a povídá: Cejzet? Sundávám proto tankbagl a ukazuji mu na nádrži znak Jawa. Yes, Dzafa!! ☺. Snažíme se s ním trochu komunikovat a zjišťujeme, že je to také motorkář, ale v tom pravém slova smyslu a že na motocyklech Jawa a ČZ také kdysi jezdil. Naše české Jawácké srdce zaplesalo, zamáčkli jsme slzu a po přání šťastné cesty pán opět odjíždí. Chceme odjet také, ale všudypřítomní rackové nám dávají dosti nevybíravým způsobem najevo, že to tak lehce nepůjde. Uplácím je tedy posledními kousky chleba a pak v klidu odjíždíme. Po návratu do kempu dáváme něco do žaludku, převlíkáme se do letní módy a jako správní turisti, ověšeni foťákem a v teniskách, vyrážíme zdolat místní kopec. Nacházíme se v národním parku, příroda je zde opravdu nádherná, vše je krásně zelené a společnost nám tu dělají jen ovce, kterých je tady opravdu požehnaně. Přesvědčuji Radka, že by jsme měli vylézt na ten nejvyšší kopec a udělat pár fotek, sice souhlasí, ale moc se mu nechce. Je to vážně pořádný krpál a tak to Radek v polovině vzdává a děla fotky dole. Já toho mám už taky dost, ale když jsem si to vymyslel, tak lezu dál, ale raději už po čtyřech. Dokonce i ty ovce to už vzdaly a tak pokračuji zcela sám a náležitě se při tom potím. S vypětím všech sil nakonec zdolávám můj cíl a když to rozdýchávám, dělám pár krásných fotek širokého okolí. Rozhled na okolní krajinu tedy rozhodně stál zato, ale víckrát by mě sem už nikdo nedostal. Když jsem se skutálel zase dolů, což šlo mimochodem mnohem lépe, tak zjišťuji, že mé čínské botky ten výstup nějak nezvládly a jsou zralé tak na vyhazov. Obloha se  mírně zatahuje a tak raději nabíráme směr kemp a po příchodu volíme už jen odpočinkovou alternativu, popíjíme, pojídáme, prostě vegetíme a při tom hodnotíme dnešní den, který se nám oběma moc líbil. Pak už jen zalézáme do spacáku a spánkem spravedlivým usínáme.

Den osmý:

V úterý ráno už není tak pěkně a spíše to vypadá na pěkný slejvák a tak po menší snídani balíme, lezeme do nepromoků, loučíme se s majitelkou kempu a nabíráme už konečně směr domov. Dneska máme v plánu dorazit opět až do Doveru a přespat v našem již známém kempu. Cíl je to celkem náročný, jelikož máme před sebou velký kus cesty, budeme celý den v sedlech motocyklů, ale jelikož vyrážíme odpočatí a plní elánu z minulého dne, věříme v úspěšný konec. Hned na začátku se nám ale nedaří najít správný nájezd na dálnici a anglické značení silnic, které mělo být dle všech informací perfektní, již bereme se značnou rezervou. Nakonec ale opět bodujeme a nacházíme správný směr a pak už se zdá být všechno podle plánu. Za Manchesterem se obloha pěkně zatahuje a začíná pršet. Dáváme tedy pauzu, bereme benzin a dojídáme poslední zbytky jídla. Dnes nás vede Radek a musím ho vážně pochválit za dobrou navigaci, i když.... ☺. Jelikož zřejmě všechno probíhalo podle plánu, tak nám osud přichystal nechtěnou prohlídku Londýna a jeho okolí. Pár kilometrů před Londýnem přestává pršet, proto stavíme a sundáváme nepromoky a plánujeme jak nejlépe Londýn objet. Vše se zdá být celkem jednoduché, hlavně nezapomenout včas sjet z dálnice na obchvat a nevjet do centra. Plán to byl dobrý a dlouho jsme se i drželi správného směru, až do chvíle, kdy schováni za kamionem míjíme patřičný sjezd a před námi je už pouze ukazatel London-Center. I když jsem věděl, že máme zaděláno na pěkné bloudění v odpolední špičce, musím se naší vzniklé situaci jen smát, přesně tohle jsme totiž nechtěli, ale co, nějak to pořešíme, vždyť to není poprvé. Koukám, kde by se dalo ještě sjet, ale jsme nemilosrdně tlačeni šestiproudým hadem aut přímo do Londýna. Celý výlet trval něco okolo třech hodin a nejen mi, ale hlavně naše Jawy toho měly už plné zuby. Ustavičné popojíždění v koloně, protože se nedá s nabalenýma motorkama vejít mezi auta, neustálé vyřazování a k tomu děsný horko, to není nic pro naše dvoutaktní, vzduchem chlazené Jawičky zrovna ideální. Při každém zařazení rychlosti, se nám z převodovek ozývají zvuky praskající větve stoletého dubu a kolemjdoucí lidi nechápavě kroutí hlavou a čekají, co bude následovat, neznajíc princip zasouvání převodových koleček u motocyklů Jawa, založeném na teorii velikého třesku ☺. Konečně se na jedné z mnoha křižovatek objevuje značka dálnice a i když vůbec netušíme kam vede, dáváme se po jejím směru. Jakmile se dostáváme na dálnici, tak se už orientujeme na Douver. Sice je už pozdě odpoledne a blouděním jsme nabrali značnou ztrátu, ale do Douveru to již trochu známe, díky předchozímu bloudění a tak to prostě musíme dneska dát. Naší vidinou je také fakt, že míříme do již známého kempu a tak odpadá starost, s jeho hledáním. Počasí je krásně slunečné, i když jak se blížíme k pobřeží, začíná opět foukat silný vítr, ale teplota 20 stupňů je ideální a tak to mastíme (a to doslova) naplno. Do kempu dorážíme ještě za světla, ale pohledem na hodinky zjišťuji, že je již deset večer. Inu je zde dlouho vidět a ráno svítá už okolo čtvrté, tak si člověk moc spánku neužije. Vítáme se s naší starou známou majitelkou kempu, platíme 7 liber za osobu a stavíme stany. Bohužel sem zatím dorazil jakýsi dětský tábor a tak se všude potulují haranti, dělají hrozný bordel, ale hlavně nám zabraly naše krásné místo na stanování. Děláme něco malého k večeři a pak už spokojeně usínáme. Těšíme se na zítřek, kdy si chceme udělat opět celý den volno a prohlédnout si přístav.

Den devátý:

Ráno po probuzení zjišťujeme, že nás počasí nezklamalo a vypadá to na nádherný letní den. Proto hned po snídani chceme platit kemp ještě na jednu noc, ale všichni ještě spí a tak to necháváme na později, oblékáme plážovou módu, bereme foťáky a pálíme k moři. Krásně svítí sluníčko, fouká sice silný, ale zato teplý vítr a mě začíná mrzet, že jsem si s sebou nevzal plavky. Jelikož jsem se ještě nikdy v moři nekoupal, tak plánuji ještě jeho odpolední návštěvu. Přístavní město je celkem pěkné a na místní poměry i uklizené, i když pár kotvících a polorozpadlých zbytků lodí přímo v přístavu, tuto idylku značně narušuje. Proplétáme se místními uličkami, kde jsou všudypřítomné stánky s mořskými rybami a míříme na pláž. Tedy pláž určená na koupaní to rozhodně nebyla a tak raději jdeme mezi velkými kameny a chceme dojít až na druhý konec. Radek opět neodolává a sbírá všechny možné mořské potvory, které ráno vyvrhlo moře. Má toho v kempu už plnou tašku a mě jenom zajímá, zda to doveze v tom horku domů bez toho, aby byl cítit již na kilometr. Začíná být příliv a vlny mnohdy dosahují až ke břehu. Radek jde proto raději po hrázi, vymlouvajíc se na drahý foťák, o který by prý nerad přišel. Já dělám hrdinu, sundávám boty, vyhrnuju si nohavice a chci projít uličkou, mezi kameny a hrází, kam vlny dosahují jen občas. Když jsem asi v polovině, volám na Radka, že je to pěknej srabák, když chodí po hrázi a že největší vlna je vždy až ta desátá a musí si to člověk umět spočítat. Dneska už vím, že tato teorie má zřejmě někde slabinu a než jsem to stačil doříct, přišla metrová vlna a bylo vyřešeno. Radek se na hrázi válel smíchy a já jako Rákosníček pochodoval dál. Jelikož jsem byl totálně mokrý a koupání v moři mě stále lákalo, tak už jsem nečekal do odpoledne a vrhl jsem se vstříc oceánu hned. Po mém vyblbnutí ve vlnách, jsme si šli prohlédnout město a sehnat dvě základní věci. Jednak něco normálního ne-rybího k jídlu, nejlépe v nějakém marketu, ale hlavně sehnat nálepku s anglickou vlajkou, kterou si chceme vyzdobit motorky a kterou marně sháníme už po příjezdu na ostrov. Sehnat v Anglii jejich vlastní vlajku, případně označení GB je nadlidský úkol, ale nakonec jsme měli štěstí. Stejně tak jsme našli, díky typu jednoho bezdomovce i supermarket Lidl. Jak jsem tak čekal před Lídlem na Radka než nakoupí, náhle za sebou zaslechnu rozhovor v češtině. Sice to nebyla čistá čeština, ale byla mi odněkud povědomá. Opatrně se tedy ohlížím a vidím naše milé romské spoluobčany, kteří to dotáhli s velkou slávou až sem. Asi se jim daří i zde a sociální dávky proudí naplno, soudě tak podle plného nákupního košíku, který si později nechali odvézt spolu s nimi taxíkem. Prostě kdo umí ten umí a kdo neumí, tak si sbalil svojí igelitku s toustovým chlebem a minerálkou jako mi a pěšo se sebral do kempu. V kempu bylo kupodivu prázdno, skauti šli zřejmě na pochoďák a tak toho plně využíváme a vybíráme jim stany. Bereme přednostně peníze a elektroniku, ale nezastavíme se před ničím. Tak tohle jsem sem asi neměl psát, ale už to tu je a mazat to nebudu ☺. U paní domácí platíme za kemp, dáváme sprchu a děláme pozdní oběd. Odpoledne je stále slunečné, ale začíná foukat silnější vítr a vypadá to na změnu počasí. Dáváme si dobrou brazilskou kávu, Radek jde ještě něco nafotit, zato já si zalézám do stanu a dávám si dvacet, neboť mě to rachání ve vlnách zřejmě nějak zmohlo. Když se probouzím, vidím Radka, jak něco kutá na mašině, tomu samozřejmě nemohu odolat a hned se připojuji. Opět se mu vytáhl řetěz a šponováky má už na maximu. Přemýšlíme co s tím, asi by bylo nejlepší řetěz zkrátit, ale nemáme potřebný verkcajk a tak volíme poslední možnost a vyndáváme pojistné matice na šponováku, čímž se nám daří řetěz natáhnout. Po dobré práci přichází zasloužená odměna v podobě posledních zásob kozla a plánování zítřejší cesty domů. Chtěli bychom se dostat až do Německa, tam zakempovat a v pátek slavnostně dorazit domů. Večer si už částečně balíme věci na motorku, protože ráno chceme vyrazit již kolem páté hodiny, což je pro mne hrozná představa a raději na to ani nemyslím. Před spaním si jdeme ještě naposledy prohlédnout moře, ale pak už jdeme chrnět. Nemůžeme ale dlouho usnout, jelikož se skautíci už vrátily a dělají pěkný bordel. Pomalu z nich už chytám nerva, ale pak se uklidňují myšlenkou na naši pomstu. Ještě to chudáci zřejmě nevědí, ale ráno v 5:00 zažijou dvoutaktní zadýmení, na které jen tak nezapomenou. S touto myšlenkou usínám a těším se již na ráno.

Den desátý:

Ráno mě Radek budí před pátou, i když jsem marně doufal, že zaspí. Po čtvrt hodině jsem už trochu použitelnej k životu a tak se opatrně hrabu ze stanu. V tom jsem si ale vzpomněl na ty smrádky a na naší pomstu a hned jsem jako rybička. Počasí je hnusný, trochu poprchává a tak rychle balíme stany, navěšujeme je na motorky, snídáni vynecháváme a stavíme naše Jawičky mezi stany skautíku a ne náhodou je necháváme dobrých 10 minut klapat na sytič. Mezi tím se oblékáme do nepromoku a s úsměvem pozorujeme do celého kempu šířící se dvoutaktní mlhovinu. Po náležitém zadýmení, naší pomstě, odjíždíme za přispění klaksonů směrem na trajekt. Náš plán o tom, že určitě nebude problém si koupit jízdenku už ráno v kanceláři se rychle rozplynul poté, když zjišťujeme že celá budova je zamčená a otvírají až v šest hodin, přičemž lístky na trajekt prodávají až od sedmi. Nezbývá nám tedy nic jiného než čekat a smutně přešlapovat před vestibulem. Mezi tím se slušně rozpršelo a tak si říkáme, že nám ten den pěkně začíná. V půl sedmé se teprve otvírají dveře do vestibulu a po čtvrt na osm začínají prodávat lístky. Prostě pohoda a žádnej spěch ☺. Po koupi lístku zjišťujeme, že nám trajekt odplouvá až v osm hodin a tak si za poslední libry dáváme v místním bistru dvě velký kávy místo snídaně. Něco tak hnusnýho a drahýho jsem ještě nikdy nepil a jen doufám, že se káva nebude chtít podívat na palubu trajektu. Před osmou se naloďujeme už jako starý vlci  a protože jsou dneska slušný vlny, čekáme, jak to bude házet s trajektem. Plavba byla celkem v pohodě, sice to trochu házelo a chůze po palubě byla velice klikatá, ale nedalo se přesně určit, zda je to způsobeno vlnami, nebo opicí ze včerejšího večera. Po necelé hodince dorážíme ke břehům Francie a loučíme se tak definitivně s naší Anglií. Po vylodění nabíráme kupodivu správný směr a míříme do Belgie. Po 60 Km necháváme Francii za sebou a stavíme u první, již belgické pumpy. Chceme natankovat plnou, ale zjišťujeme, že se tu musí nejprve zaplatit a teprve potom natankovat. U stojanu vedle nás staví starší belgický pár a zdá se, že mají naprosto stejný problém, jako jsme měli mi. Paradoxně tedy já, jakožto Čech, vysvětluji německy Belgičanům, jak to u nich funguje. Cesta po Belgii utíká v pohodě, chvílemi prší a pak zase svití slunce, ale hlavně že nebloudíme a držíme správný směr. Kolem poledního mě začíná tlačit žaludek, zřejmě následek toho hnusnýho kafé, tak stavíme u dálniční restaurace a já si dávám opět po čase normální jídlo. Můj žaludek přeorientovaný na čínské polévky sice zprvu nechápe co se děje, ale hlavně že mi je už lépe a můžeme pokračovat dál. Kolem druhé odpoledne překračujeme belgicko-německé hranice a jelikož se dělá hrozný hic, stavíme na prvním odpočívadle, sundáváme nepromoky, dáváme pauzu, ale hlavně bohužel zjišťujeme, že Radkovo řetěz se opět vytáhl  a už není šance ho seřídit. Volíme tedy jinou trasu a rušíme původní záměr jet nejprve ke mně a oslavit spolu s Jawamenem náš návrat, ale pojedeme nejkratší cestou domů tak, aby to Radek měl co nejblíže. Vyrážíme tedy na sever a protože je vážně horko a já se bojím opětovného přidření motoru na dálnici, dávám do benzinu trochu více oleje, než je zdrávo. A výsledek na sebe nenechavá dlouho čekat, motor si přede jako kotě a po řádném přidání plynu se za mnou dělá mlha, kterou by mě mohl závidět i Krakonoš. Úplně nejlepší je to při předjíždění kamionu v kopci, což si časem vychutnávám, jen Radek jedoucí za mnou něco namítá ohledně přežití. Při konstantní rychlosti se nic zásadního neděje, ale při náhlém předjížděcím manévru je sice nejprve klid a Jawka pouze zrychluje, ale pak přichází nemilosrdná dvoutaktní smrt. Marně si řidiči jedoucí za námi pouštějí mlhovky a snaží se olejovou mlhovinu setřít stěračem netušíc, že to se jen Jawa probouzí k životu. Toto je však to jediné rozptýlení, které nám jízda po dálnici umožňuje, jinak je to celkem nuda a polikání kilometrů. Kolem šesté hledáme nějaký kemp na přespání, ale zcela bezúspěšně. V mapě není žádný zakreslen a také místní o ničem neví. Pokračujeme tedy dál a zkoušíme štěstí jinde. V osm večer to vypadá velmi bledě a tak přichází na řadu rozhodující plán. Pohledem na mapu zjišťujeme, jak daleko to máme na hranice, ale i když to bylo vážně dost a možná ještě víc, rozhodujeme se to udělat na jeden zátah a domů dorazit kolem třetí ráno. Dneska to vidím jako naprostou šílenost, ale jak jsme řekli, tak jsme udělali a po delší odpočinkové pauze, večeři a dotankování tedy vyrážíme rovnou domů. Zatím je ještě vidět, ale mám strach, že v noci stoprocentně zabloudíme. Únava se zatím u nikoho z nás nedostavuje a tak velice volnou jízdou a s častými přestávkami cesta dobře utíká. Okolo druhé hodiny ranní jedeme po téměř prázdné dálnici, já jedu první a Radek za mnou. Najednou vidím kousek před sebou srnku, už ani není čas brzdit a tak volím úhybný manévr do levého pruhu a doufám,  že se srna nerozběhne. Povedlo se a minul jsem ji jen o kousek. Hned ale brzdím  a koukám, jak dopadne Radek. V tom zmatku se mi zdá, že jí objíždí z pravé strany a pokračuje dál. Ještě se otáčím a koukám, co se stalo se srnkou a jestli to přežila, ale jelikož nikde nic nevidím, nabývám dojmu že je všechno OK a beru za plyn, abych Radka dojel. I když jedu dost rychle, stále nemůžu Radka dojet a je mi divné, že by na mně někde nepočkal. Mám z toho špatnej pocit a tak stavím u první benzínky a zkouším Radkovi volat a psal SMS. Čekám asi 20 minut, ale nepřichází žádná odpověď, a tak ač nerad pokračuji po dohodnuté trase sám, doufajíc, že přeci jen někde Radka doženu. Okolo půl čtvrté překračuji německo-českou hranici a stále musím myslet na Radka, co se stalo. Stavím již u české benzínky a koukám, že mám od něj zprávu kde mi líčí, že o srnku zavadil kufrem, ale že to ustál a že na mě čeká u benzínky v Rozvadově. Shodou náhod jsem u té samé, ale zpráva byla poslaná už před hodinou a Radek tu už není. Zřejmě jsme se museli minout někde cestou, když jsem zajížděl ke každé pumpě, jestli tam na mě Radek nečeká, což mě strašně zdržovalo. No nic, hlavně že je v pohodě a nic se  mu nestalo. Pokračuji tedy sám domů a po nesčetných objížďkách se dostávám v půl sedmé ráno do rodného hnízda. Naši sice nevěřícně kroutí hlavou, jelikož nás čekali až večer, ale já už nemám silu na vysvětlování, zalézám do pelechu a ještě než usínám přichází zpráva od Radka, že dojel v pořádku domů, což mě uklidňuje a tak mu už jen odpovídám a usínám.

Co říci závěrem:

Celá cesta trvala deset dní, najeli jsme bezmála 5000 Km, finančně nás to vyšlo se vším všudy 11000,- pro každého a o zážitky i krizové situace nebyla nouze. Motorky nás v zásadě nezradily, nějaké potíže byly, ale nic vážného a vše opravitelné na místě. Myslím, že náš stranický úkol, který nám byl zadán velitelem VSJ, zúčastnit se imperialistického srazu motocyklů Jawa/ČZ v Anglii a reprezentovat nejen naše motocykly, ale i Českou republiku jsme splnili a přitom jsme ještě získali drahocenné zkušenosti, které doufám budeme moci zúročit při našich dalších výpravách. Někde jsem slyšel, že prý v Irsku mají dobrou whisky, tak že by třeba příští rok??....

foto: Jerzy, Radek

text: Jerzy

Volné Setkání Jawařů

Zpět